|
|
Jak Jan Šembera stavěl zámek v Bučovicích
To bylo za časů, kdy páni šetrně hospodařili
na svých statcích, statečně bojovali s Turky i jinými nepřáteli,
odvážně se vydávali na lovy do divokých lesů, vesele se bavili
s něžným pohlavím a urputně bránili své cti se zbraní v ruce.
Žili životem plným a pestrým, avšak nezapomínali ani na obdiv k dobrému
umění, na mírné rozjímání filosofické a náboženské a na patřičnou
reprezentaci politickou. Z té příčiny také pan Jan Šembera Černohorský
z Boskovic pomýšlel vystavěti v Bučovicích nádherný zámek,
aby mu nebylo rovného daleko široko.
Dal navoziti staviva na kopec nad městem a tu začali s přestavbou
dosavadního starého hradu. Ale dílo zle vázlo. Každé ráno našli zedníci
zdi povalené a kamení skutálené dolů do bažinatého údolí kolem říčky
Litavky.
Pan Šembera velmi se zlobil nad kaženou prací, dal hlídati stavbu
strážemi. Když ovšem stráže uzřeli, že se přihrnula v noci družina
čertů a s křikem počali stavbu ničit, stráže ve strachu utekly
a již nechtěly choditi na noční hlídky.
Proto se rozhodl pan Jan Šembera, že zanechá stavby na kopci a
zbuduje zámek na okraji města v močařině poblíž řeky. Do bažiny
mnoho dnů zaráželi těžkými berany mohutné, přišpičatělé kmeny dubové
- jehly čili piloty, kmen vedle kmene a na rovině z jejich
čel teprve začali stavbu z kamene a z cihel, a to napřed zdi
obrácené k východu. Sotva zeď vyrostla poněkud do výšky, začala
se hroutiti. Rozebrali ji tedy, začali nanovo stavěti, ale bourala se
zase.
I myslil pan Šembera, že tu zase čert škodí, ale nebylo tomu tak. Jednoho
dne šel kolem poutník ze svaté země, sledoval stavbu velikou a
pravil že ví, jaká je rada, aby se zeď nehroutila. Chce-li mít pán stavbu
pevnou, ať prý zazdí do základů nějakého hodného člověka; že jinde
také tak udělali a osvědčilo se. Pan Šembera jak tu radu slyšel, tuze
se nad ní podivil, poděkoval poutníkovi a se slovy, že když pouť
svatou vykonal, jistě je dobrým člověkem, nechal ho do základů
zazdíti. Hned nato se zdi rozpadat přestaly a pak už bez obtíží zámek
postavili, jenž pevně a majestátně se dodnes v údolí tyčí. Východní
strana je jen patrová, poněvadž pan Šembera přece této straně nedůvěřoval.
Ostatní tři strany o patro vyšší, takže jsou hned od rána sluníčkem
prohřívané a jsou bohatě arkádami zdobené, že srovnatelné by člověk
těžko hledal.
Šemberův souboj
Bučovský pán, urozený pan Jan Šembera Černohorský
z Boskovic, byl věrným synem své rytířské doby: šermířské zápasy,
jízdy na koních, lovy, dobrodružství s krásnými paními, hostiny,
pitky a bitky vyplňovaly jeho zájem a zabíraly čas jemu, jako ostatním
bohatým synkům šlechtickým. Tyto kratochvíle neskončily však vždycky
dobře.
Pan Šembera měl ve středu před nedělí Jubilate roku 1581 v bytě
svého rožního domu v Brně v Minoritské ulici přátelskou návštěvu
několika paní a pánů. Rozmlouvali u otevřených oken. Najednou se
ozvaly z ulice nějaké výkřiky. Pohlěděli a uzřeli, že venku proti oknům
stojí několik šlechticů a pohlížejí k Šemberovu bytu. V popředí
skupinky poznali pana Zikmunda Prakšického ze Zástřizl, který,
zřejmě podnapilý, rozkročen činil rukama proti panu Šemberovi urážlivé
posunky a vykřikoval: "Frejíři nešlechetný, bodej tě zjasna zabil
hrom!"
Šembera mu shora odpověděl: "Troupe nevážný, dej mi pokoj, nemám
s tebou nic činiti!"
Ale Prakšický vytrhl rapír a švihaje jím zase vyvolával: "Neschovávej
se, frejíři, za sukně! Jsi-li dobrý, pojď a postav se mi!"
Zrudlý hněvem z urážky, seběhl Šembera po schodišti, vyrazil
na ulici proti Zikmundovi, zbraň svoji vytáhnuv a již rapíry
zazvonily v prudkých skříženích. Bučovský pán byl vyhlášeným šermířem,
proto nepochybovali přihlížející o vítězství Šemberově. A vskutku za
několik okamžiků vyletěl Prakšickému rapír z ruky. Svědkové pak
vypověděli, že když se Zikmund pro rapír shýbal, probodl jej rozhněvaný
Šembera, že Prakšický na místě vypustil ducha. Jiní svědkové však
vypověděli, že souboj jinak proběhl a Šembera se jen čestně bránil výpadům
Zikmundovým.
Šembera byl pohnán za to před soud bratrem zabitého Zikmunda Jindřichem
ze Zástřizl, pánem na Buchlově.
Soudní pře se vlekla dlouho a obracela se v neprospěch Šembery.
Byl však z ní náhle vysvobozen: žalobce Jindřich ze Zástřizl
byl příštího roku v lese pod Buchlovem probodnut dýkou od vlastního
myslivce.
Nebylo vyšetřeno, čí návodem byl zločin proveden.
Ale bylo vyslovováno podezření, že vrah byl najat Šemberou nebo snad
i krásnou chotí Jindřichovou, o které bylo známo, že měla tajného milence.
Pan Šembera a minorité
Páni z Boskovic velmi přáli klášteru a kostelu
minoritů v Brně. Vyhlédli si je za místo posledního odpočinku
pro členy svého rodu. Jeden z předků pana Šembery učinil prý
poslední vůli, podle které měly všecky statky rodiny Boskovických připadnouti
minoritům, kdyby rodina ta vymřela po měči. A byly to statky velké
a rozsáhlé, hojně vesnic, několik měst a hrady i zámky, neboť rod Boskoviců
patřil k nejbohatším na Moravě. Závěť byla odevzdána klášterníkům
a ti ji jako drahocenný majetek pečlivě uschovávali. Panu Šemberovi
dělala ta závěť velké starosti, poněvadž právě on neměl žádných potomků,
toliko dvě dcery. A byl by rád svým půvabným dcerám Anně a Kateřině
zachoval všecek rodový majetek nezkrácený. Cítil, že mu zdraví neslouží
a že se asi brzy rozloučí se světem. Přemýšlel, jak učiniti neplatnou
onu nešťastnou závěť svého předka.
Jednoho zimního večera zabušil na dveře minoritského kláštera zvlášní
jízdní posel se zprávou, že se pan Šembera na smrt roznemohl
a poněvadž by si přál před smrtí své statky pozemské uspořádati,
nemá kvardián meškat a hned přibýt na Bučovice, s sebou pak
všechny důležité listiny vzíti. Kvardián nic nemeškal a ještě v noci
ve velkém mraze a chumelení vypravil se na zámek bučovický.
Host zastal pána zabaleného v dekách, choulícího se v lenošce
u krbu, z něhož mocný oheň sálal příjemné teplo do komnaty.
"Vítám tě, důstojnosti," přivítal pan Šembera slabým hlasem
příchozího a nařizoval sluhovi: "Postav sem křeslo panu kvardiánovi,
přines stůl a přichystej občerstvení!"
"Díky - díky!" - ukláněl se kvardián. "Bůh tě potěš,
pane Šembero - jak pak je se zdravím?"
"Ach, špatně. Dnové mého života jsou již sečteni."
"Netřeba zoufati - dokud jest duše v těle; spoléhej na milost
Boží," těšil kvardián - usedaje do měkkého křesla ke krbu.
"Pane kvardiáne, zdalipak jsi přinesl tu listinu, abych mohl do ní
nahlédnouti?" ptal se Šembera hosta a zraky mu planuly.
"Arciť, arciť že přinesl" - kvardián přinesl z pláště
pouzdro a podal je panu Šemberovi.
Mezitím připravil sluha stůl s jídlem a nalil do pohárů vína.
A promrzlý, cestou utrmácený kvardián rád přijal pohostinství páně Šembery
a chutě se pustil do teplého jídla.
Pan Šembera otevřel pouzdro, vzal listinu s visutými pečetěmi a
nahnul se nad krbem, aby lépe viděl, když vtom mu listina z ruky
vypadla a v krbu chytla jasným plamenem. Kvardián vyskočil, převrhl
stůl, rozlil víno a jídlo se rozsypalo po podlaze a přiskočil ke krbu
aby listinu zachytil, ale marně si ruce popálil, listina již byla ta
tam.
"Ach odpusť milý pane, ale sám vidíš, ruce se mi třesou, že ani
listiny v nich neudržím. Kvardián zíral na Šemberu a nemohl
uvěřiti tomu, čeho byl svědkem. Šebmera však pokračoval: "Pro tvůj
klášter jsem však i já odkaz připravil a nechal sluhu přinést novou
listinu. Kvardián se jal číst novou závěť a polohlasem si mumlal, "jeden
lán pole ve vsi Maloměřicích, item naši zahrádku ve vsi Reslůvce,
item 366 zlatých, za něž vždy v den naší smrti svatá mše zádušní
sloužena býti má ... promiň pane, ale tyto věci nejsou na roveň
tomu, co tvůj děd blahé paměti klášteru byl odkázal." "Jakpak
medle měl bych já věděti, co bylo v listině, již před tvými
zraky pohltili plameny? Bránil se Jan Šebmera, kterému už se viditelně
ulevilo, že i vstal a chodil po místnosti.
Host pohněvaně odejel a pan Šembera si mnul spokojeně ruce, že zachránil
dcerám krásné statky. Zažil ještě radostné přípravy ke svatbě jejich
a zemřel 30. dubna 1597.
|
|
 |
